Zdravotní péče mizí, doprava vázne. Jak se žije na Odersku

„Proč bych měl chtít žít jinde? Tady mám všechno a nemusím se bát vypustit děcka z baráku,“ říká Michal u hospody, která občerstvuje jedno ze sídlišť v centru Oder. Sám se živí jako IT specialista a každý den dojíždí asi čtyřicet minut do Ostravy autem. „Já už bych nechtěl bydlet ve velkém městě. Tam je to zbytečně nebezpečné.“ 

S Michalem nesouhlasí jeho kamarád Erik, který pracuje v místní fabrice jako mistr výroby. „Děláš si srandu? Tady je hov*o,“ odpovídá. Přátelská diskuze se chvilkami mění na vášnivou výměnu názorů, která končí po pár minutách típnutím cigaret a návratem k výčepu, kde zrovna sledují mistrovství světa v hokeji. 

Na tom, jestli se žije na Odersku dobře, se lidé neshodnou po celou dobu mého putování po regionu. Co je pro jednoho díra, znamená pro druhého klidné místo k životu. Starší ročníky vzpomínají na doby, kdy všem přinášela prosperitu místní fabrika a kamenolom, a mladí si stěžují, že není kam jít a na co se těšit. 

Periferie daleko od hranic

V seriálu, který jsme si pracovně v redakci nazvali „putování po mikroregionech“, se podíváme do tří lokalit. Ty jsme vybrali, protože o nich nikdo jiný do hloubky nepíše, ale také proto, abychom vyvrátili zkratkovitost, se kterou se jejich obce a občané objevují v médiích.

Každá z oblastí je jiná, ale spojuje je jedna věc - patří mezi takzvané vnitřní periferie. Ty charakterizuje nejen kumulace sociálních znevýhodnění, ale také strukturální a demografické změny, které ztěžují jejich rozvoj. Studie ukazují, že tyto oblasti často trpí dlouhodobým úbytkem obyvatelstva, což dále zhoršuje služby a infrastrukturu, ať už jde o dostupnost škol, zdravotní péče či pokrytí veřejnou dopravou.

Vnitřní periferie bývají také spojeny s nižší ekonomickou diverzifikací, což znamená, že jsou závislé na několika málo odvětvích, která jsou často zranitelná vůči vnějším ekonomickým vlivům. Tento problém ještě umocňují takzvané „pasti chudoby“, kdy nedostatek pracovních příležitostí, slabá infrastruktura a omezený přístup ke kvalitnímu vzdělání vedou k prohlubování chudoby.

Celý komplex problémů vytváří z vnitřních periferií oblasti, které jsou nejen ekonomicky, ale i sociálně a demograficky znevýhodněné. Právě na tyto regiony je podle odborníků potřeba se zaměřovat v rámci rozvojové a sociální politiky. 

Že i Odry, přirozené centrum mikroregionu, může patřit mezi tyto oblasti, dokazuje už jen má snaha dostat se tam z Ostravy. Bez auta jsem se vydala na cestu jen s krosnou, slevovou kartou IN25 Českých drah a nejistotou, kde budu vlastně spát. 

Vlaky a koleje, žádné čáry

Cestu jsem začala na ostravském hlavním nádraží, odkud jsem se vydala vlakem do Oder. Po cestě z Ostravy jsme nabrali čtvrthodinové zpoždění, což není na železnici výjimečné, ale v tomto případě to znamenalo, že jsem nestihla přípoj. Takže jsem si počkala na nádraží v Suchdole nad Odrou další hodinu. Aspoň jsem měla možnost od nádražní uklízečky zjistit, co se stalo s místními jiřičkami.

Ty dlouhé roky žily přímo v nádražní budově - naučily se ovládat pohybové čidlo, které otevíralo dveře - a mohly tak stavět hnízda v bezpečí budovy, kam se jejich přirození predátoři nedostali. Rychlost s jakou se to tito ptáci naučili, zaujala i dokumentaristy a Suchdol nad Odrou se dostal do celovečerního filmu Planeta Česko, který se hrál v kinech po celé republice. 

„No, už pár let tu nejsou. Správa železnic je musela vyhnat a hnízda vymlátit. Cestující si stěžovali, že jim kadí na lístky a do peněženek. Několik hnízd totiž bylo přímo nad pokladnami,“ vysvětluje uklízečka, která se o jinak vyprázdněné nádraží stará každý den už několik let. 

„Tady se nic neděje. Uklízím ještě Studénku, tam je to trochu živější, ale tady? Před odjezdem vlaku se tu sejde pár lidí, ale jinak nic. Jen putovní bezdomovci jednou za čas tady stráví nějakou chvilku,“ pokračuje v popisu života na nádraží, které navrhl Karel Hummel jako součást dráhy císaře Ferdinanda v roce 1847. Tehdy šlo o klíčový moment rozvoje regionu, který tím získal spojení na Vídeň i Halič. 

Že jsou doby rozmachu pryč, dokazuje zejména prázdnota nedávno opravené nádražní budovy. Má dost místa pro restauraci, trafiku nebo jiné služby, ale není zde nic. „Tady to nikdo nechce, kdo by se s tím provozoval. Hned za rohem je herna, tak když má vlak velké zpoždění, jdeme tam,“ ukazuje Petr, který je místní a čeká na svou družku, než přijede z Ostravy.

Než přijede vlak, zkouším si obstarat ubytování. Vím, že je v Odrách přímo na náměstí dům s velkým nápisem Hotel Max. Jako doporučeného poskytovatele ubytování pro turisty ho najdu i na stránkách samotného města Odry. Když zavolám na uvedené číslo, zvedne mi to po hlase rozladěný muž a oznámí mi, že už poskytují pouze dlouhodobé ubytování. Jak později zjišťuji, znamená to, že ubytovává zahraniční pracovníky z největší místní fabriky. A to řadě místních nedělá, vzhledem k lukrativnímu umístění budovy, radost. 

„Hotel mu nevynášel, tak si tam začal stěhovat lidi z fabriky. Nejdřív to byli Ukrajinci, teď prý přijdou Filipínci. Kdyby byl klid, tak to nikdo neřeší, ale borci se občas vyrazí pobavit do města a je z toho haló,“ říká mi později paní u informačního centra vedle zmiňované ubytovny Max. 

Ačkoliv na stránkách města i Českého statistického úřadu je minimálně osm ubytovacích zařízení, na začátku jediné místo, kde se podle místních může turista ubytovat, je takzvaný Dělnický dům. Ten slouží jako hotel, jedna z mála restaurací ve městě, hospoda i jako kulturní centrum.

Místo interny chce pojišťovna LDN

„Odry, první město na řece Odra,“ zní hrdé heslo na všech propagačních materiálech i na ceduli u cesty. To, že by město bylo nějak spjaté se svou řekou, se ale nezdá. Jedním z mála okamžiků, kdy se město i řeka dostaly do celostátních médií, byl projekt kanálu Odra-Dunaj-Labe prosazovaný bývalým prezidentem Milošem Zemanem. Tím dalším je plánované omezení péče v místní městské nemocnici. 

„Když televize Nova zveřejnila reportáž o naší nemocnici, tak se zapojila i oderská senátorka Seitlová,“ popisuje regionální vzedmutí místostarostka Libuše Králová (SOCDEM), která mě vítá ve své kanceláři na náměstí. Během dvouhodinového rozhovoru probereme život ve městě od kultury, přes turismus až po sociální problémy, ale jak sama říká - nemocnice je teď ten hlavní problém. 

Mohla by totiž přijít o interní oddělení, a tím o 24 lůžek. Ty tvoří polovinu všech lůžek v okrese. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) chce městskou nemocnici přimět změnit internu na léčebnu dlouhodobě nemocných. Změna by se dotkla nejen místních obyvatel Oder, ale i širšího okolí. „Pojišťovna neřekla, že nám vezme čtyřiadvacet lůžek a přidá je jiným zařízením s jistotou, že se tam pacienti dostanou,“ vysvětluje problém z pohledu obyvatel Oder Králová (SOCDEM).  

Vydávám se tedy z oderského náměstí, které se pyšní kašnou a hlavní cestou přes město, pěšky směrem k městské nemocnici. Míjím dvě prodejny kebabu, jedno okno s asijskými pokrmy a minimarket. Při vstupu do budovy špitálu se mě ujímá jeden ze sanitářů a osobně mě doprovází až do skromné kanceláře ředitele nemocnice. 

„Za mě je to tak, že si VZP a ministerstvo zdravotnictví vyhlídlo ty nejmenší nemocnice a těm nařídilo omezit péči,“ míní ředitel Martin Šmaus. Celé jednání ze strany pojišťovny hodnotí jako nesystémové rozhodnutí. Nemocnice podle veřejných informací zajišťuje péči pro spádovou oblast asi třiceti tisíc lidí. 

„My tady pro tu pojišťovnu zajišťujeme péči na zdravotnické periferii. Držíme tu poslední štaci nějaké odborné kvalifikovanější péče,“ říká ředitel. „Když se zeptáte starostů v Budišově nebo ve Vítkově, což jsou města, která o tu péči přišla, tak zjistíte, že náhradní péče je lokalizovaná strašně daleko. A dojíždění je tady problematické.“ 

Podle Šmause za poslední rok ve Vítkově skončila také diabetologie. „Cukrovkáři teď musí dojíždět k nám, ale u nás je plno. Nebo do Opavy a to je ještě dál než k nám. Obávám se, že část této diabetologické komunity nenajde péči vůbec. A není to tak, že by v populaci cukrovkářů ubývalo,“ upozorňuje. 

Provoz interny stojí podle ředitele Šmause asi 30 milionů korun ročně. „Nicméně ty peníze se neušetří, protože budou pojišťovny víc hradit za převoz pacientů do jiných zařízení. Bude se platit zvýšená ambulantní péče a zvýšená následná péče,“ uvádí ředitel nemocnice s tím, že plánovaná úspora bude oproti deklarovaným třiceti milionům korun ročně o dost nižší.

„Neznám žádné město, které by bylo schopné trvale dotovat provoz nemocnice. Ani medicínsky by to nedávalo smysl, pokud bychom přišli o polovinu pojištěnců,“ dodává.

Podle šéfa VZP Zdeňka Kabátka nejde o rušení lůžek, ale o změnu „infrastruktury lůžek“. „Chápu, že každý chce mít nemocnici blízko, když má drobný zdravotní problém. Ale když má fatální problém, vážnou diagnózu, tak přece chce být na pracovišti, kde je špičkové vybavení, kde mají lékaři s diagnózou dost zkušeností,“ uvedl v květnu v rozhovoru pro Reflex.

Jednání mezi nejvěší pojišťovnou a nemocnicí nejsou ukončena. „Průběžné výsledky jednání zatím nebudeme komentovat. Za VZP mohu pouze ubezpečit, že zdravotní péče v regionu zůstane zachována, rozhodně není třeba obávat se omezené dostupnosti zdravotních služeb,“ odpověděla mluvčí VZP Viktorie Plívová.

Téma zdravotnictví a dostupnosti péče je slyšet i v ulicích Oder. „Nejdřív byl v Třinci, kde mu operovali srdce, pak ho převezli sem a pokud se nezhorší, tak tady i pár týdnů zůstane,“ zní doslova od vedlejšího stolu v pizzerii, kam právě dosedl mladý sourozenecký pár a jejich matka.

„Pro nás je docela komplikované se dostat až do Třince,“ říká paní Martina, matka sourozenců. „Auto má jenom syn a ten dělá na šichty. Kdyby nám dědečka nepřevezli sem, tak ho jedeme navštívit možná jednou za týden. I autem to trvá dvě hodiny tam a zpátky,“ vysvětluje komplikovanou dopravní situaci v Odrách. 

Bez auta to nejde 

Je pravdou, že bez auta se v tomto regionu existovat moc nedá. Ať už potřebujete rozvézt děti do škol, zařídit nákupy, dopravit se do práce nebo právě řešit návštěvy příbuzných či lékařskou péči obecně. 

Denně z Oder vyjíždí za prací nebo do školy autem přes tři tisíce lidí z celkového počtu asi sedmi tisíc obyvatel a jejich cesta míří nejčastěji do Hranic. Z pracujících lidí, kteří se za prací dopravují mimo město, je to podle dat Českého statistického úřadu až 23 procent obyvatel. Na druhém místě je pak Fulnek a následuje Nový Jičín. Jen pro zajímavost, do Ostravy takto dojíždí kolem pěti procent lidí, do Olomouce pak necelé procento. 

Nejkomplikovanější je život bez vozidla pro seniory. Těch jen v Odrách žije přes patnáct set, tedy 21 procent z celkového počtu obyvatel. S paní Marií se dávám do řeči na autobusovém nádraží, kde čeká na spoj do Jakubčovic, zatímco si užívá točenou zmrzlinu. Jen za poslední týden byla u doktora už počtvrté. I ona se doslechla, že se má interna rušit. „No, ale tak je tady Jičín. I když ten je taky prej plný. No, to nevadí, do nějakého špitálu vás musí vzít, když už tam potřebujete,“ uzavírá téma pragmaticky. 

Ptám se, jak se žije v Jakubčovicích nad Odrou, které jsou odsud vzdálené asi deset minut jízdy. Autobus z Oder do obce přes den zajíždí přibližně každou třičtvrtě hodinu. „V Jakubkách chcíp pes,“ odpovídá Marie na otázku, co je v obci nového. „Mně už je to jedno, já už jsem na důchodě a nikam nechodím. Ale pro ty mladé je tam prd,“ dodává. Do Jakubčovic se zamlada přestěhovala kvůli manželovi, který pracoval v tamějším lomu, takže tam dostali byt.

„Jak jsem se tam přistěhovala, tak jsem chtěla utéct o půlnoci s jednou taškou. Já pocházím z Jičína a taka ďura najednou. Tam byl jeden obchod, ten stál za prd. Já zvyklá na město s kinem, obchody, divadlem,“ popisuje žena, která celý život pracovala v oderské Optimitce. Od doby, kdy se do Jakubčovic přestěhovala, se toho moc nezměnilo - jen obchody jsou dva a přes místní hřiště občas slyší diskotéku. I její syn se po letech vrátil do rodného domu. A pracuje ve stejné fabrice, která živila už jeho rodiče.

Tahle továrna je dodnes největším zaměstnavatelem v regionu. Provoz funguje od roku 1886 a vyrábí hydraulické a průmyslové hadice. Dnes rakouská firma zaměstnává asi 870 lidí a devadesát procent své produkce posílá za hranice. Pracuje pro ní i Erik, který se v místní sídlištní hospodě hádal s kamarádem Michalem, jestli je lepší žít v Odrách, nebo v Ostravě. Mimochodem, do roku 2028 má firma postavit novou halu, kde bude první uhlíkově neutrální výroba hydraulických hadic na světě. Zároveň s tím podnik plánuje nabrat dalších sto lidí.

O vzdělání a zaměstnanosti budeme podrobně psát v dalším díle. Než Odry opustím, abych se přesunula do jedné z nejmenších obcí v tomto mikroregionu, musela jsem se vydat do zámeckého parku.

Pamatuji si, že když jsem před lety Odry navštívila poprvé a viděla jsem ceduli s nápisem „Zámecký park“ u trochy zeleně, kde stály stánky s čínským zbožím a za tím typická socialistická kostka, myslela jsem si, že je to vtip. Až později jsem zjistila, že se jedná o klasický příběh z doby socialismu, kdy funkcionáři nechali původní zámek chátrat a později i shořet, aby plochu mohli využít pro stavbu zmíněné šedé hranaté budovy obchodního centra. 

Reportáž vznikla díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Reportáž editoval Jakub Šídlo.