⁠Spolupráce školy a radnice je klíčová. Jak se učí na Odersku

Je klidný školní den v Heřmanicích u Oder, malé obci o zhruba tři sta obyvatelích. Leží na kopci v Oderských vrších a okolo jen pole. Název obce si možná vybaví i čtenáři z jiných částí republiky - pocházel odsud polský pár, který dostal od bývalého prezidenta Miloše Zemana milost, když byli partneři odsouzení za pořádání šamanských rituálů s nelegálním psychotropním nápojem ayahuasca.

Já ale mířím do místní malotřídní školy, která je nejmenší v okolí. Budovu sdílí s obecním úřadem a je hned naproti autobusové zastávky. Jak záhy zjistím, je to praktické. Řada dětí totiž do školy jezdí sama autobusem a sama se také vrací. Učitelky mají seznam, kdo má v kolik a jakým spojem jet, a děti bez jejich svolení nikam nemohou odejít.

„My jsme rády, že se naše děti umí přepravovat samy a nespoléhají ve všem jen na rodiče. Ti si je vyzvednou v daný čas na dané zastávce nebo kousek dojdou. Řidiči autobusu je už znají, takže se jim prakticky nemůže nic stát,“ vysvětluje ředitelka Milena Holčáková.

Její škola čelí jinému potenciálnímu problému. Ministr školství Mikuláš Bek na konci září oznámil možné plošné zavírání malotřídek. Chce tak mimo jiné zalepit deficit v rozpočtu ministerstva poté, co resort navýšil platy učitelů na 130 procent průměrné mzdy. Krok vyjde státní rozpočet na téměř dvacet miliard korun. Ačkoliv zdůraznil, že to neznamená rušení malotřídek tam, kde jsou nezbytné, jedním dechem řekl, že integrace současných škol do větších celků je podle něj nevyhnutelná. Škol, které mají do padesáti žáků je v zemi asi čtvrtina.

Mezi nimi i škola ředitelky Mileny Holčákové, do které chodí kolem třiceti dětí. Ona i další místní vidí snahy ministra jako příklad rozhodnutí z centra, které nedohlédne důsledky v regionu. „Máme trochu strach, aby nás nezrušili, ale zatím se tím nenecháváme strašit. Jdeme a doufáme, že půjdeme dál. Tohle je totiž naše srdce,“ říká Holčáková.

Má tím na mysli, že škola v obci funguje také jako kulturní centrum. Děti se například přirozeně zapojují do obecních slavností.

Osamocený ostrov s májkou uprostřed

Jako dítě, které se narodilo ve třetím největším městě a chodilo do klasické základní školy rozdělené podle tříd po třiceti dětech, jsem o malotřídkách vždycky jen slýchávala. Holčáková je popisuje jako školy s individuálnějším přístupem: „Velká škola je plně organizovaná, třídy jedna až devět. U nás je aktuálně třicet tři žáků, kteří jsou rozděleni po malých skupinách. To nám umožňuje osobitější přístup.“

Podotýká, že do školy dochází i děti mimo spádovou oblast. Všechny mají přístup k různým aktivitám. Nejvíce hrdá je na venkovní učebnu, včelí kroužek, společné bubnování i na dobrovolné hodiny náboženství. Podle slov ředitelky i dalších členek sboru je tohle vše odrazem osobností a zájmů učitelek.

„Pokaždé když to jenom trochu jde, tak jdeme do venkovní učebny,“ vysvětluje jedna z nich. Zmíněná učebna vypadá jako zastřešené posezení s tabulí na zahradě školy. Zatímco jsou děti venku po konci výuky a čekají, až si pro ně přijedou rodiče nebo přijede autobus, hrají si v hlíně, honí se okolo včelích úlu a májky, kterou jim pomáhali stavět rodiče. I oni jsou aktivní součástí školy.

Zatímco si děti hrají a přes plot rodiče podávají kávu pro mě i učitelky, o kousek dál na zahradě přesazuje květiny paní starostka. Než stihnu zhlédnout představení parkuru, jak se říká skákání s atrapami koní, starostka zmizí a já ji jdu hledat do dvojdomu, který je zároveň základní školou i obecním úřadem.

Nakonec starostku Vendulu Jarošovou /KDU-ČSL/, která je ve funkci už třetí období, najdu ve vedlejší budově. Ta slouží jako obecní hospoda a kulturní dům. Zrovna vykládá várku stovek židlí určené pro místní plesy. „Nebojíme se toho, že vláda zruší malotřídky. Máme strach, že v obci nebudou děti. Teď bylo období pěti let, kdy jich bylo dost, ale pokud počet žáků ve škole klesne pod deset, budeme muset školu zavřít,“ popisuje, když židle dáváme na své místo.

„Škola nás ročně stojí v průměru kolem půl milionu korun. Větší výdaj jsou už jen investice do údržby a těžby obecních lesů,“ dodává. Obec Heřmanice u Oder ročně hospodaří s rozpočtem deset milionů korun.

Malotřídky ale všude po Česku čelí problémům, které velké školy tolik řešit nemusí. „Malá škola může mít občas problém s financováním, pokud nemá podporu zřizovatele. Problematické je i to, že je méně učitelů, takže když jeden onemocní, musí zaskakovat někdo jiný. Malé školy často bývají osamocené ostrovy samy pro sebe,“ vysvětluje Jan Zeman, analytik vzdělávání z výzkumné agentury PAQ Research. Podle něj je problém do těchto škol sehnat například školní psychology nebo asistenty. Škola jim může nabídnout jen malé úvazky, a to pro ně není atraktivní.

Školu dělají nepedagogové 

Největší škola v mikroregionu, která se nachází v Odrách, je jiný svět. Na Základní školu Odry v tamní Komenského ulici dochází přes čtyři sta žáků, z toho asi osmdesát má speciální vzdělávací potřeby. 

„Nezaměřujeme se jen na podporu slabších žáků, ale chceme podpořit i talentované děti,“ říká ředitel Radek Hendrych. V jeho škole je až čtvrtina dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. „Úzce spolupracujeme s městským sociálním odborem a musím říct, že příběhy, které se ke mně dostávají, jsou dechberoucí. Některých návštěv u rodin se účastním a když vám řeknu, že vídám rodiny, kde boty má ten, kdo přijde dřív, nebo že děti nemají žádný stůl, u kterého by si mohly udělat úkoly, tak ten přístup k nim je potom jiný,“ říká. 

Právě propojenost sociálního odboru obce se školou je podle výzkumníka Jana Zemana jedna z klíčových proměnných, která pomáhá děti do vzdělávacího systému vtáhnout a pomáhá jim uspět. I on popisuje důležitost zázemí. „Často se setkáváme s tím, že je problém s bydlením a pokud ho nezlepšíme, nejsou lepší ani výsledky ve škole,“ vysvětluje. 

Na školu v Odrách dochází velký počet dětí z minorit, ředitel Hendrych ji ale odmítá označovat za segregovanou. „Romové si vybírají naši školu, protože sem často chodili jejich rodiče a chodí sem řada kamarádů z jejich okolí. Musíme si uvědomit, že žijí jinak než my. Komunita a pocit, že mají v blízkosti souputníka je pro ně klíčový. Mám například informace z jedné střední školy, že se tam přihlásil a dostal jeden student z minority, ale po pár týdnech to vzdal, protože tam byl sám,“ vysvětluje specifičnost přístupu ke vzdělání.

V jeho škole pracuje na devatenáct asistentů pedagogů, kteří se zapojují do vzdělávacího procesu, škola zaměstnává i asistentku, která se zabývá adaptací žáků z Ukrajiny. Jeden celý specializovaný tým se věnuje výchovně vzdělávacímu programu a individuálně řeší potřeby žáků. Skládá se z psychologů, speciálních pedagogů, školního asistenta pro nadané žáky a metodičky prevence. 

Právě tyto podpůrné pozice jsou podle Zemana z PAQ Research zásadní. „Když se podíváme na časovou osu území, kde čísla neúspěšnosti klesají, dostáváme vlastně pořád stejné odpovědi - zaplatili sociální pracovníky, psychology, rozjíždí pedagogicko-psychologickou poradnu a tak dále,“ vysvětluje. 

A jeho slova potvrzuje i místostarostka Oder Libuše Králová /SOCDEM/. „Musím říct, že to, co dělá pan ředitel, je skutečně skvělé. Zejména, když přihlédneme k tomu, že pracuje s takto rozdílnou strukturou žáků,“ říká Králová, která potvrzuje zásadní vliv spolupráce města a školy. 

Být tu pro slabé i talentované

Základní škola v Odrách razí koncepci, kterou nazývá Matěj. Jedná se o složeninu slov matematika, tělocvik a jazyky. „Chceme dětem dát to, co budou v životě potřebovat. Potřeba logického myšlení, schopnosti domluvit se za jakékoliv situace i udržovat tělo zdravé a v kondici. To jsou pro nás univerzální hodnoty, které dětem předáváme,“ vysvětluje ředitel Hendrych. 

On i učitelský sbor se účastní mezinárodních konferencí, na kterých sbírá inspiraci pro svou školu. Vzpomíná zejména na jednu z posledních ve Finsku. „Snažíme se co nejvíce omezovat frontální výuku, a zároveň děti vést k aktivnímu životu, což osmihodinové sezení v lavici úplně není,“ začíná vyprávět své aktuální úvahy, které si odnesl ze země tisíců jezer. „Ředitel tamní školy mi říká: ‚Představ si, že mi volali rodiče a stěžovali si, že venku bylo minus pět stupňů a my jsme děti nevzali ven.‘ Tak třeba tohle jim závidím. Chci abychom učili více hodin venku, v přírodě. Ať zmoknou. Však znáte to pořekadlo, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení, ne?“ pokládá řečnickou otázku.

V průběhu rozhovoru zahajuje prohlídku po škole, která se nachází ve velké budově postavené ještě za Rakouska-Uherska. I na tu je ředitel hrdý. „Stavěli ji ještě Němci, takže je situovaná tak, aby do tříd přímo nepražilo slunce. Před pár lety jsme chtěli rekonstruovat střechu včetně půdy a řemeslníci nám řekli, že trámy jsou v bezvadném stavu a vůbec by na ně nesahali,“ říká a přivádí mě do místnosti, kde je zrovna asistentka s jedním z žáku se specifickými potřebami. „Ahoj! My jsme tě vylekali, viď. To se omlouváme. Já jsem ti jen přišel říct tajemství, které budeš vědět jen ty - tohle je paní novinářka a já ji jdu ukázat naši školu. A teď jsi jediný, kdo to ví. Nepovíš to nikomu?“ mluví Hendrych s chlapcem. 

V dalších učebnách navštívíme hodinu angličtiny pro druháky, kde si děti pouští bajku o vráně a lišce, hodinu chemie nebo hudební výchovu, kde děti v kruhu společně paličkami vyťukávají rytmus a zpívají. Mezitím si energický ředitel pochvaluje, že díky instalaci led osvětlení škola ročně ušetří až 150 tisíc korun, které může investovat jinak. „Třeba do toho, abychom nějaký zahraniční výjezd zaplatili žákovi, který by na to neměl,“ říká.

Vzápětí dodává, že peníze nejsou mnohdy jediný problém. „Jeli jsme s žáky na výlet do Itálie na fotbalový zápas. Zbyli nám nějaké peníze a věděli jsme, že jeden kluk ze třídy na to nemá. Tak jsme zavolali jeho rodičům a řekli jim, že může jet, že se to poskládá ze školních peněz. Oni ho stejně nechtěli pustit. Prý, že se mu nechce. Nakonec jel, ale stálo nás to dost vysvětlování a vyjednávání,“ vzpomíná Hendrych. Důvodem měli být rodiče, kteří nechtěli syna pustit z dohledu.

Když se blížíme ke konci prohlídky, ředitel ještě dodává, že školu tvoří vedle žáků i učitelé a i o ně se musí dokázat postarat. „Moji zaměstnanci mají vyšší osobní příplatek než já. Motivujeme je a zahrnujeme do rozhodování o směřování školy. Já je tady chci. Co tady budu dělat, když tu nebudou? Odučím si to sám?“ říká v nejvyšším bodě budovy - na hodinové věži školy.

Vzdělání pro všechny, silnější demokracie

Obě školy jsou příkladem institucí, které se snaží svým žákům poskytovat kvalitní vzdělání na ekonomicky znevýhodněném Odersku. To je součástí takzvané Mapy vzdělávání agentury PAQ Research, která se dlouhodobě věnuje otázce vzdělávání v České republice. Její součástí jsou i mikroregionální reporty, které detailně analyzují sociální a vzdělávací výzvy. Analýzy pracují s pojmem destabilizující chudoba, která se týká i oderských žáků. 

„Vybrali jsme tři ukazatele - bytovou nouzi, míru exekucí a podíl sociálního vyloučení. Jejich sloučením jsme získali ukazatel chudoby napříč republikou,“ popisuje datový analytik Jan Zeman. „Na základě výsledku o této chudobě se ptáme dál: Jaký úspěch vzdělávání by děti měly vzhledem ke svým podmínkám mít?“ říká.

Destabilizující chudoba zasahuje zejména Karlovarský a Ústecký kraj, vysoké hodnoty má ale i právě kraj Moravskoslezský. „Má velký vliv na děti a jejich rodiny, protože souvisí se stresem a nejistotou. Destabilizující chudoba má významně větší dopad na výsledky ve škole než jen socioekonomické znevýhodnění. A ačkoliv vysokou míru chudoby najdeme ve Vítkově, ve vedlejších Odrách je situace o poznání lepší,“ dodává Zeman, který má ve společnosti PAQ Research na starosti právě zkoumání ekonomických jevů a jejich vlivu na vzdělání. 

I tak je ale socioekonomické znevýhodnění v Odrách hodnoceno jako velmi vysoké. To má přímý vliv na jeden z důležitých parametrů v rámci neúspěšnosti vzdělání - nedokončení základní školy. 

Podle Jana Zemana je sledování dokončování škol klíčové. „Lidé, kteří nedokončí základní školu jsou ti, kteří potom tvoří nezaměstnanost. Jde o lidi, kteří mohou zvyšovat kriminalitu a kteří významně zatěžují sociální systém,“ popisuje. A doplňuje: „Je v zájmu celé společnosti, aby byl tento jev co nejmenší. Žák, který nedokončí základní školu, končí bez jakéhokoliv vzdělání a může se ucházet jen o velice málo zaměstnání.“

PAQ Research uvádí, že v Odrách nedokončí základní školu okolo pěti procent dětí, tedy zhruba osm žáků. Srovnatelné lokality jsou přitom pod čtyřmi procenty a podle propočtů by za dobře nastavených podmínek mohl poměr těchto dětí klesnout těsně pod dvě a půl procenta. Oproti tomu v sousedním Vítkově nedokončí povinnou docházku třináct procent žáků. „Ve Vítkově řešíme, proč jsou přes vysokou chudobu výsledky vzdělávání ještě horší, než by měly být,“ říká Zeman. Dodává, že například v Bruntálu, který je na tom z hlediska destabilizující chudoby podobně jako Vítkov, školu nedokončí asi jen sedm procent dětí. 

Podle výzkumníka se nejedná o nic výjimečného. Školy, které sídlí vedle sebe, se často liší. Rozdíly dělá právě spolupráce odboru sociálně právní ochrany dítěte s jednotlivými školami, ale také zajištění školního psychologa, poradny, nebo asistenta pedagoga. 

„Není to ale o tom, že bychom chtěli podporovat jen ty znevýhodněné. Výsledky studií ukazují, že inkluzivní vzdělávání nikoho nezpomaluje a neklesají výsledky třídy, ale naopak,“ vysvětluje Zeman. Podle něj je důležitý už i samotný fakt, že systém dává dětem najevo, že s nimi počítá: „Jistá víra v systém je klíčová. Jakmile žáci nemají pocit, že s nimi systém zametl – například, že je zařadil do nevhodné školy – mají i větší důvěru v demokracii. Tím pádem jsou méně náchylní volit extremistické strany, které jim slibují rychlá a zázračná řešení.“ 

Reportáž vznikla díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Reportáž editoval Jan Žabka.