Segregace po ostravsku. Na třech základkách nedojde polovina žáků do devítky, jsou ale vidět i změny

U dlouhého stolu na nízkých židličkách sedí se svými malými dětmi i jejich rodiče. Před sebe si vyskládali smrkové větvičky, v rukách mají drátky nebo nůžky a chystají se vyrábět adventní věnce. Je konec listopadu a ve třídě Žiraf, v horním patře Mateřské školy Špálova v Ostravě-Přívoze, je poklidná atmosféra.

Do „klubíku“, jak tady tvořivým odpoledním rodičů s dětmi říkají, chodí také příbuzní romských předškoláků. Ještě před deseti lety to tak nebylo. Pokud tehdy školku, v jejímž bezprostředním okolí žijí Romové, děti z tohoto etnika vůbec navštěvovaly, tak nejdříve v pěti letech, což pro ně bylo podle ředitelky Jarmily Karnovské nevýhodné.

„Čím dříve dítě přijde do školky, tím dříve se socializuje, má zkušenosti z interakcí s jinými dětmi a můžeme ho rozvíjet,“ popisuje výhody předškolního vzdělávání Karnovská. Různé studie dokazují, že pokud dítě ze sociálně vyloučeného prostředí chodí do mateřinky, má to vliv na to, jakého vzdělání později v životě dosáhne.

Před deseti lety se tak ředitelka MŠ Špálova zapojila do programu Nadace OSF, který se zaměřoval na rodičovské kompetence. „OSF mě vyvezlo do Anglie do různých oblastí, kde s romskou komunitou pracují, a tam jsem nasála jejich zkušenosti a poznatky,“ vzpomíná Karnovská. 

V anglických mateřinkách se osvědčili romští asistenti, kteří pracují s dětmi i rodiči u nich doma. „Řekla jsem si, že to taky zkusíme,“ doplňuje. Školka tak našla romskou asistentku a díky proaktivní práci se mateřince podařilo získat důvěru romských rodičů, aby tam své děti posílali už ve třech letech nebo dříve, jako je to běžné u majoritní populace. 

Povedlo se to také díky „klubíku“, podobnému tomu z úvodu článku. „Asistentka na začátku týdne obešla terén, vytipovala rodiny, kde jsou malé děti kolem dvou tří let, které nechodí do školky, a pozvala je do klubíku. Zpočátku pro ně chodila nebo si dali někde sraz,“ vysvětluje Karnovská. 

V klubíku, který mateřinka pořádá dodnes, ředitelka s asistentkami rodičům vysvětlují, jak učitelky pracují, povídají si o vývoji dítěte nebo hygieně, vyzkouší si, co jejich děti ve školce jedí a podobně. Mezi mateřinkami v Ostravě jde o ojedinělý přístup. Díky tomu si ale tuto školku romští rodiče doporučují mezi sebou a děti tam chodí i poté, co se rodiny odstěhují z Přívozu.

Podle Miroslava Klempara z organizace Awen Amenca, jež se zabývá vzděláváním romských dětí, to není samozřejmostí. Pokud Romové dávají děti do mateřských škol, tak většinou až v povinných pěti letech, protože je nechtějí vystavit těžkostem, jako jsou nadávky a urážky kvůli jejich původu. „Uvažují o tom tak, že je posílají do boje. Mají z toho prostředí strach,“ řekl Klempar v rozhovoru pro Okraj.

Dvacet tři segregovaných základek 

Školka na Špálově ulici je jedním z příkladů dobré praxe, jak se v Ostravě přistupuje ke vzdělávání Romů. Zatímco tady se snaží romské děti získat a pomoci jim v prvním kontaktu se školním systémem, ve většině mateřinkách a základkách musejí Romové překonat spoustu bariér. 

Letos na podzim to Česku opět připomněla i Evropská komise, která zemi vyzvala, ať začne řešit segregaci Romů ve vzdělávání. Komise zjistila, že romské děti jsou stále nadměrně umisťovány do oddělených tříd nebo škol pro žáky s hendikepem. Mnoho romských žáků se v běžných základkách podle komise učí v oddělených třídách nebo ve školách, které jsou zaměřené pouze na Romy a nabízí nižší úroveň vzdělání.  

Přitom letos je to už sedmnáct let od doby, kdy se tuzemsko na základě rozsudku ve věci D. H. a spol. zavázalo, že přijme opatření, která povedou ke snížení diskriminace romských žáků. Bylo to díky osmnácti dětem z Ostravy, jejichž rodiče vyhráli soud proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva - ten potvrdil, že tito žáci byli přeřazeni z běžných základek do zvláštních škol na základě diskriminace. 

Podle dat ministerstva školství se počet segregovaných základek v Česku pohybuje už několik let kolem sto třiceti. Jedná se o školy, kde romské děti tvoří nad třicet čtyři procent všech žáků. V Moravskoslezském kraji jich loni bylo třiadvacet - jde o druhé nejvyšší číslo v zemi. Sedm z toho je téměř čistě romských. Na tyto základky chodí pětina všech romských žáků v kraji.

Veřejný ochránce práv Stanislav Křeček také upozorňuje, že v posledních letech roste počet Romů, kteří se vzdělávají v programech se sníženými nároky. Ty jsou určeny pro žáky s lehkým mentálním postižením. Loni tvořili Romové téměř třicet procent ze všech dětí v těchto programech.

Výzkumná organizace PAQ Research na svém webu k desegregaci vzdělávání uvádí, že romští žáci jsou oproti dětem z majority „častěji diagnostikováni jako žáci s lehkým mentálním postižením, což ale neodpovídá vědeckým poznatkům a jde často o důsledek sociálního vyloučení“.

Přirozené i umělé vyloučení

Segregaci v českých školách zaznamenává ministerstvo školství, řeší ji soudy, ombudsman, neziskové organizace či Evropská komise, přesto podle některých místních politiků neexistuje.

„Upozorňuji, že v Moravskoslezském kraji k segregaci nedochází,“ tvrdí například Jan Veřmiřovský (ANO 2011), náměstek hejtmana pro oblast školství. Pokud je na běžné základce vyšší podíl romských žáků, je to podle něj proto, že Romové žijí v okolí školy. „Děti rozhodně nejsou do škol přijímány na základě žádných diskriminačních atributů, tedy ani podle etnika,“ dodává náměstek.

Výzkumník Karel Gargulák z organizace PAQ Research vysvětluje, že segregované školy jsou v sociálně vyloučených lokalitách, kde žije více chudých Romů. Podle Klempara je to ale jen jednou z příčin vzniku segregace. 

Dalším důvodem je například to, že rodiče dětí z majority je nechtějí poslat do škol, kam chodí romští žáci, přestože vedle těchto základek bydlí. Že se to v Ostravě děje, potvrdil před dvěma lety také Nejvyšší soud. Klempar připomíná ještě další příčinu vzniku segregace - politický tlak, kdy obvody zachovávají některé školy jen proto, aby tam mohly „odkládat“ romské děti. 

Gargulák i ostravští politici ale upozorňují, že problémy, se kterými se Romové při vzdělávání potýkají, se týkají i neromských dětí. „Jsou to potíže související s chudobou a sociálním znevýhodněním,“ říká Martina Dušková (Piráti), místostarostka Ostravy-Poruby, která se zabývá školstvím. 

Tratíme na školní neúspěšnosti

Právě proto se Ostrava nezaměřuje specificky na vzdělávání Romů, ale na takzvanou školní neúspěšnost všech dětí. Jde o to, že žáci na některých ostravských základkách nedokončí povinnou školní docházku v deváté třídě. Kvůli tomu, že musí některé ročníky opakovat, vyjdou z osmé nebo dokonce už ze sedmé třídy. 

Jak ukazují data organizace PAQ Research, mezi ostravskými obvody jsou značné rozdíly. Podle výzkumníka Garguláka je to proto, že se v městských částech liší chudoba místních i podmínky, situace a kvalita škol.

Školní neúspěšnost je ale se segregací provázaná - je to její typický znak. Na segregovaných základkách se pod Garguláka koncentrují problémy s kvalitou vzdělávání i velmi nízké aspirace tamějších dětí a jejich rodičů. „Nic nelze oddělovat od reality, ve které tito žáci žijí. Vše souvisí s tím, že učitelé nejsou připraveni na výuku nepředstavitelně náročných kolektivů,“ popisuje.

Na území města jsou tři školy, kde loni až polovina dětí nevyšla z deváté třídy. A všechny tři jsou segregované. „Vzdělávací neúspěch je generátor dalších problémů těchto dětí v životě. Nižší vzdělání se automaticky rovná neúspěchu v profesním životě, nezaměstnanosti, závislosti na dávkovém systému, nízkým příjmům, exekucím, mizerným podmínkám bydlení, obecně neúspěchu v životě,“ vyjmenovává výzkumník.

PAQ Research spočítal, že pokud dítě dokončí střední školu, může přinést společnosti a veřejným rozpočtům v průměru až o téměř tři miliony korun více, než když má pouze základku.

Ostrava je lídrem

Se vzdělávacím neúspěchem na segregovaných základkách se ale dá pracovat, jak ukazuje třeba příklad jedné ze škol v Ostravě-Vítkovicích. 

„Byla to velmi problematická škola. Přišel tam ale nový ředitel, obvod ho podpořil, z města jsme mu dali prostředky v rámci našich projektů, a on tu školní neúspěšnost stáhl skoro na nulu,“ popisuje Andrea Hoffmannová (Piráti), náměstkyně ostravského primátora pro oblast školství.

Město nabízí obvodům jako jedno z řešení vzdělávacího neúspěchu kariérního poradce. Ten se věnuje tomu, že žáky zhruba od šesté třídy motivuje, aby chodili do školy, aby ji dokončili, pomáhá jim najít, co je baví, jaké předměty jim jdou a podobně. Pracuje také s jejich rodiči.

„Máme s tím výborné výsledky,“ pochvaluje si Hoffmannová. V současné době má město čtyřicet poradců na čtyřiceti základkách. Je to pozice, kterou Ostrava platí a je na vedení obvodů a ředitelích škol, zda ji chtějí.

Podle náměstkyně se velmi dobře osvědčil celý systém školských odborných pracovišť, kde spolupracují kariérní poradce, školní psycholog, speciální a sociální pedagog a asistenti učitelů. Tyto pozice Ostrava platí s obvody půl na půl, ročně do toho město nalije 15 milionů korun. „Ostrava je v tomto v Česku lídrem,“ hodnotí Gargulák z PAQ Research.

Město v listopadu uspořádalo také další kulatý stůl o desegregaci, kde sdílejí zkušenosti obvody i odborníci. „Přišli jsme na to, že na každé území se hodí jiné opatření a co funguje někde, nemusí fungovat jinde,“ vypráví náměstkyně.

Jak se to dítě má učit?

Ředitel základní školy na Nádražní ulici Libor Novotný si například nedokáže představit, že by se segregace v Ostravě-Přívoze řešila stejně, jako v Porubě. Tam před sedmi lety obvod zcela zrušil základku, na kterou chodilo až devadesát procent romských dětí, změnil spádovost a žáky tím rozprostřel do nejbližších škol. Tento krok oceňují i odborníci.

Novotný to ale vidí jinak. „Nevím, jestli je vhodné určovat školám, kolik romských dětí mohou mít ve třídě. Je to spíš o tom přesvědčit učitele, že to, že mám ve třídě dítě, které má jakékoliv problémy, není na úkor školy a ostatních žáků. Naopak je to může rozvinout,“ domnívá se. Na základce, kterou řídí, je asi polovina romských dětí. 

Škola na Nádražní ulici se zapojila do městských projektů, jako je například prevence předčasných odchodů žáků a využívá i podpůrné pozice. Za tu nejdůležitější Novotný považuje sociální pedagožku, která si s dětmi i rodiči buduje vztah a pomáhá jim nejen s věcmi okolo školy.  

Stejně jako ředitelka mateřinky z úvodu článku, i ředitel této základky říká, že nejdůležitější je vybudování důvěry mezi školou a romskou rodinou. „Kolegyně se nebojí sem tam zajít do rodin a vidí, v jakých podmínkách některé naše děti žijí. Když nám to pak na poradách říká, tak si i učitelé uvědomí, jak mají pracovat s dítětem, které bydlí na ubytovně v bytě 1+kk, kde je dalších šest dětí, tři dospělí a po večerech se tam střídají sousedi. Jak se tam to dítě má učit?“ pokládá řečnickou otázku ředitel. 

Já se ani nebudu pokoušet

Dvě ze tří zmíněných škol, kde až polovina žáků nedojde do devítky, jsou právě v Přívoze. Tento problém na základkách na Ibsenově a Gebauerově ulici trvá podle dat organizace PAQ Research nejméně pět let. Na školách se podle Aleny Pataky (ANO 2011), místostarostky obvodu, která řeší školství, objevují také rvačky nebo okrádání.

„Až někdo půjde po sociologické stránce do hloubky této skupiny obyvatel, aby pochopil jejich mentalitu, tak si uvědomí, že v sedmé třídě pro ně končí určitým způsobem cíl vzdělávání. Jsou to menší jednotky nebo desítky žáků, kteří chtějí jít dál,“ tvrdí Pataky v rozhovoru pro Okraj.

Náměstkyně primátora Ostravy Andrea Hoffmannová obvod dlouhodobě vyzývá k tomu, ať zruší školu na Ibsenově ulici. „Investovali do ní kolem šedesáti milionů korun na opravách. Kdyby ty peníze dali do desegregace, tak by udělali líp. Chodí tam 160 dětí, což v rámci kapacity obvodu není zas tak moc. I kdyby ty děti vozili autobusy do jiných škol, tak by je to nestálo 60 milionů,“ přemítá Hoffmannová. Podle Pataky by si ale obvod autobus nemohl dovolit, protože je to drahé.

Zavřít základku na Ibsenově ulici, která byla dříve zvláštní školou, ale zatím neplánuje. Na místě podle ní není ani výměna ředitelky, jež obě základky řídí.

„My bychom byli rádi, kdyby se sociálně slabé i romské děti začlenily do normálních škol a nezůstaly segregované. Jenže když mluvíte s jejich rodiči, nebo s dětmi samotnými, tak oni tu školu považují za svou, místo, kde jim je dobře, pedagogický personál přizpůsobil výukové osnovy jejich mentalitě, rychlosti a pomalosti, když to tak řeknu. Ta děcka tam chodí ráda,“ vypráví Pataky, která byla dříve sociální pracovnicí.

Snížení segregace na základě rozsudku ve věci D. H., který byl vydaný před sedmnácti lety, by byl podle místostarostky najednou obrovský skok. „Vemte si, kolik let tady (Romové) jsou a oni se nezařadili do společnosti. Vyřešit tento problém (segregaci ve vzdělávání) je běh na dlouhou trať. To se nepodaří mně, mému nástupci a možná ani v dalším volebním období. Já se o to ani nebudu pokoušet a trhat si žíly,“ říká Pataky. Na radnici Moravské Ostravy a Přívozu je nyní druhé volební období.

Poruba je napřed

Na příkladu v Porubě se ale ukazuje, že zavření segregované školy může být dobrým řešením. Základka na ulici Ľudovíta Štúra byla dříve zvláštní škola, kam chodili žáci se sníženými výstupy. Základka měla špatnou pověst a kvůli tomu tam nechtěli pedagogové učit. Poruba navíc plánovala budovu využít jinak. Obvod se tak rozhodl základku úplně zrušit a ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování vymýšlel, co dál.

„Poruba tehdy nepřesunula všechny žáky do jiné školy, což bylo dobře. Odbor školství si s tím dal obrovskou práci a nově nastavil spádovost. Žáci se tak rozprostřeli rovnoměrně mezi jiné základky, aby to měli v dojezdové vzdálenosti do dvaceti minut,“ vysvětluje místostarostka Poruby Martina Dušková.

Zároveň obvod začal systematicky řešit podporu základek, na které se žáci přesunuli. „Uvědomovali si, že to může mít nějaký dopad na školy v okolí, tak šli cestou, že řekli: tady dostanete navíc děti, na které jste nebyli připravení, ale my vám k tomu dáme podporu v podobě školních psychologů a speciálních pedagogů,“ doplňuje.

Výsledkem je, že Poruba teď řeší všech dvaadvacet škol jako jednu vzdělávací soustavu. Nejde ale o dokončený proces. Loni obvod spádovost znovu řešil, protože se v jedné škole zvyšoval počet romských žáků. „Je potřeba sledovat vývoj, populační křivku a pracovat s tím,“ míní Dušková. 

Nůžky se rozevírají

Na otázku, zda se snížila diskriminace Romů v tuzemských školách, jak se k tomu Česko před sedmnácti lety zavázalo na základě rozsudku ve věci D. H. a spol., odpovídá Miroslav Klempar z Awen Amenca kroucením hlavy. 

Místostarostka Poruby Dušková, která dříve pracovala v Agentuře pro sociální začleňování, o tom dlouze přemýšlí. „Obávám se, že k žádné změně nedošlo,“ říká nakonec. 

Naopak vnímá, že na školách se rozevírají nůžky mezi rostoucím počtem talentovaných dětí na jedné straně a rostoucím počtem žáků se sociálním hendikepem na druhé straně. A že školy a učitelé neumí reagovat na individuální potřeby každého dítěte. „Doufám, že se jednou jako společnost dopracujeme k tomu, že pochopíme, že sociální znevýhodnění nesouvisí s intelektem,“ dodává Dušková.

Analýzu editoval Jan Žabka.

Analýza vznikla díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Podpořte nás v kampani!

Přispějte na kvalitní žurnalistiku v našem kraji

Chci přispět