Ostravský samet: Jak se disidenti scházeli na sídlišti a dělníci pomohli revoluci

Je leden 1989. V Praze policisté obušky a vodními děly rozhánějí demonstrace během Palachova týdne. Zprávy o brutalitě zásahů se dostávají až do třípokojového bytu v Ostravě-Zábřehu, který se koncem 80. let stal útočištěm ostravského disentu.

Tehdy jednadvacetiletý Jan Král, mladý disident a kulisák, v kuchyni panelového bytu, přezdívaného Salon u Šavrdů, bere do ruky pero a podepisuje Chartu 77. „Slyšel jsem o zásahu bezpečnosti během Palachova týdne a řekl si, že není na co čekat,“ vzpomíná dnes. Stejně jako mnoho dalších i on po podepsání dokumentu čelil trestnímu stíhání.

Byt patřil disidentce Dolores Šavrdové, která spolu se svým manželem Jaromírem Šavrdou, disidentem a komunistickým vězněm, organizovala ostravský disent už v dobách tuhé normalizace. Nápad na pravidelné schůzky v tomto bytě vznikl po jeho pohřbu v květnu 1988.

„Scházely se tam všechny generace disidentů. My mladší jsme tehdy k matadorům vzhlíželi. Pamatuju, jak jsem se zájmem poslouchal Tomáše Hradílka (vůdce ostravského disentu a mluvčího Charty 77, pozn. red.), jak optimisticky předpovídal brzký pád režimu,“ dodává Král.

Tomáš Hradílek měl pravdu. A podařilo se to i díky iniciativě Dolores Šavrdové. Postupně se ona i další disidenti prosadili do čela ostravské sametové revoluce.

Fámy, které šíří strach

V Praze a Brně se krátce po násilném potlačení studentské pietní akce 17. listopadu 1989 začal organizovat početný disent, který na tamní náměstí přitáhl desetitisícové davy. V hlavním městě se o tři dny později sešlo sto tisíc lidí, v jihomoravské metropoli zhruba čtyřicet tisíc.

Na ostravském náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo náměstí, pozn. red.) bylo podle Jana Krále 20. listopadu jen maximálně několik desítek protestujících. „Lidé měli strach a já se jim nedivil. Sám jsem měl při cestě na náměstí obavy, že mě někde na rohu seberou,“ vzpomíná na první revoluční dny v Ostravě.

K hrstce přítomných promlouvali herci a studenti, kteří požadovali celospolečenský dialog a vyřešení situace v zemi. Projevy místy přerušovalo hromadné skandování: „Svobodu! Chceme reformy!“

Vše probíhalo pod dohledem bezpečnostních složek. „K zásahu nedošlo, to ale neznamená, že tam příslušníci bezpečnosti nebyli. Postávali kolem náměstí a situaci monitorovali,“ vysvětluje Král.

Lidi odrazovaly také falešné informace, které v nich vzbuzovaly obavy. „Šířily se fámy, že na Černé louce jsou připraveny Lidové milice s antony, připravené na nás vtrhnout,“ vzpomínal později v rozhovoru pro Moravskoslezský Deník ostravský herec a disident Tomáš Jirman.

Zdánlivě skromná událost však vzbudila pozornost veřejnosti — dav den ode dne rostl, strachu navzdory. Vrcholu dosáhl během celorepublikové generální stávky 27. listopadu, kdy se na centrálním ostravském náměstí tísnilo na dvacet tisíc lidí.

Zachráněná kazeta

Nižší počet demonstrujících v hlavním městě tehdejšího Severomoravského kraje, kterému se říkalo „kovárna kádrů“, se dal předpokládat – nesouvisel však s vysokým počtem kádrů, tedy politicky spolehlivých osob, ale spíše s nebývalým množstvím příslušníků Sboru národní bezpečnosti, zejména StB (Státní bezpečnost). Té se podle historika a kronikáře města Ostravy Martina Juřici dosud dařilo ve městě potlačovat jakýkoliv vzdor hned v zárodku.

„O spolehlivosti zdejšího výkonného a početného bezpečnostního aparátu svědčilo také to, že náčelník ostravské krajské správy SNB František Kincl se stal v roce 1988 ministrem vnitra ČSSR,“ říká. Počet pracovníků krajské správy Státní bezpečnosti překračoval stavy, které měla v dalších velkých průmyslových městech. K datu převedení do zálohy, 6. února 1990, jich bylo celkem 497.

„Disponovala poměrně vyspělou počítačovou technikou, která umožňovala důkladné sledování veřejné sféry, a jejím pracovníkům se podařilo získat několik osob z řad disentu. Zejména spolupráce Jaromíra Glace, jednoho z prvních ostravských chartistů a porevolučního poslance Federálního shromáždění, umožnila proniknout do většiny pokusů o odpor vůči režimu,“ dodává Juřica.

Síť agentů StB a jejich spolupracovníků prorůstala celou ostravskou společností. Proslýchalo se, že v každém závodě i v každé ulici je nějaký udavač. „Protokol tajných spolupracovníků krajské správy SNB Ostrava čítal na konci 80. let 20. století 7528 záznamů,“ pokračuje historik.

Lidé tak přirozeně žili ve strachu, že když na demonstraci přijdou, budou doma i v práci čelit následkům. Žádnou z demonstrací však bezpečnost nerozehnala, i když se předpokládalo, že se její příslušníci pohybovali v civilu mezi manifestujícími.

K lustrování jednotlivců přece jenom došlo. Prohlídkou příslušníků bezpečnosti musela projít i redaktorka Československého rozhlasu Dagmar Misařová, která během jedné z demonstrací nahrávala pořad o budoucnosti vysokoškoláků - probíhající stávka se jí do tématu přesně hodila. 

„Těsně před Divadlem Jiřího Myrona nás policie v podstatě zatkla. Už jsem slyšela, jak si o mně nehezky povídají, tak jsem kazetu schovala do kapsy,“ vzpomínala po letech v rozhovoru pro Český rozhlas.

Hlídka se jí tehdy zeptala: „A vy jste kdo?“ Místo reportérky odpověděl skandující dav studentů: „Dáša Misařová, Dáša Misařová!“ Policisté ji vzápětí propustili a rozhlas posléze její nahrávku zveřejnil.

Udavač do každé ulice

K náměstí to bezpečnost neměla daleko. Krajská správa Sboru národní bezpečnosti sídlila na ulici 30. dubna. Budovu centrální služebny (dnes sídlo Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, pozn. red.) znala většina obyvatel pouze zvenčí. To samé však nemohla říct úzká skupina ostravských disidentů, kterých bylo na konci 80. let kolem dvaceti. Odpůrci režimu byli pravidelně zadržováni a předváděni k výslechům.

„Vždycky nechali člověka dlouho čekat. To byl základ. Pak nějaký příslušník odvedl pozvaného po schodech nahoru do jedné z mnoha kanceláří,“ popisuje Jan Král v knize Podzemní Ostrava.

„Začali se mě vyptávat na nejrůznější věci a já – odbojář začátečník s nulovými znalostmi, jak se chovat – odpovídal. Naivně jsem orgánům argumentoval, že nevidím nic špatného na tom, když někdo hraje hudbu a někdo jiný ji poslouchá,“ vzpomíná na svůj první výslech po zatčení na hudebním festivalu Antirockfest.

Na výsleších disidentům kromě vyhrožování vězením a perzekucí rodiny nabízeli spolupráci nebo dokonce možnost opustit republiku. „Další takzvaně výhodná nabídka od StB přišla za pár měsíců, a to naposledy. Tentokrát nabízeli emigraci,“ dodává Král.

Jednou z mála možností obrany proti svévoli vyšetřovatelů bylo odvolání se na paragraf 100, podle kterého nemusel vypovídat ten, kdo by sobě či svým blízkým způsobil výpovědí trestní stíhání.

Dělníci i matky

Ani to ale místní neodradilo. „Byla strašná zima, přesto jsem vzala malé dítě, manžela a šli jsme reformy podpořit. Věděla jsem, že se na náměstí scházejí lidé, kteří chtějí změnu,“ vzpomíná paní Jaroslava Glosová, která byla tehdy na mateřské dovolené. Přesto přišla na ostravské náměstí, aby vyjádřila podporu revoluci.

Ostravské demonstrace se neobešly ani bez účasti dělníků (na konci 80. let bylo v dolech a továrnách zaměstnáno více než čtyřicet procent ekonomicky aktivních obyvatel Ostravy, pozn. red.), kteří se po počátečním váhání připojili 27. listopadu ke generální stávce. Celorepublikový bojkot práce se stal zlomovým momentem úspěchu revoluce.

Některým pracujícím však byla možnost zúčastnit se stávky odepřena. Například na dole Jan Šverma v Mariánských Horách dal ředitel příkaz vypnout proud v těžní věži, a část horníků tak uvízla v podzemí. Podobně dopadli i havíři ranních směn na Dole Hlubina ve Vítkovicích a dalších asi osmi šachtách na Ostravsku.

Přítomnost matek, dělníků i dalších desetitisíců lidí na veřejných prostranstvích, společně s aktivitou disentu, vedla k pádu totalitního režimu. Právě Severomoravský kraj, v čele s Ostravou, v tom sehrál významnou roli.

Na území dnešního Moravskoslezského kraje žilo v roce 1980 podle Českého statistického úřadu více než 1,25 milionu obyvatel, což z něj činilo jedno z nejpočetněji osídlených míst v republice. Vzhledem k přítomnosti průmyslových závodů ve velké části zdejších měst, a tedy i množství lidí v dělnických profesích, nešlo tuto vlivnou masu přehlížet.

To si uvědomoval jak režim, tak jeho odpůrci. Stávkou a přerušením práce dali dělníci jasný signál, že chtějí změnu. Kdyby nenastala, stávky by se mohly opakovat, což by režim dříve nebo později položilo. 

Není proto divu, že prezident Václav Havel navštívil právě Ostravu jako první město po svém zvolení. A to navzdory tomu, že si zde od ledna 1980 do července 1981 odpykával trest v heřmanické věznici.

Když do města přijížděl, nechal zastavit prezidentskou kolonu u hřbitova v Hrabové. Vystoupil a zamířil položit kytici na hrob spisovatele, disidenta a svého přítele. Na jeho náhrobku stojí: „Místo ve srubu hodlám bydlet v okénku vymyšleného orloje, odkud vám každou hodinu zamávám větévkou čerstvě utrženého bezu.“ To jsou verše Jaromíra Šavrdy. Ten se na rozdíl od Havla svobody nedožil.

Autor je historik Ostravského muzea a autor populárně naučného účtu Novohistorik na Instagramu, kde se věnuje nejen historii Ostravy.

Editoval Jan Žabka.