Odkaz životické tragédie je silný. Když ho ale přetavíte silnicí, zanikne, říká historik Stehlík

Před osmdesáti lety, ráno 6. srpna 1944, nacisté obklíčili slezskou obec Životice, která je dnes součástí Havířova. Nikdo z ní nesměl odejít. Následně vojáci odvlekli a zastřelili celkem třicet šest nevinných mužů - 28 Poláků a 8 Čechů. Událost dnes známe jako životickou tragédii.

Odvetná akce nacistických bezpečnostních složek přišla jako reakce na útok polských partyzánů, kvůli kterému zemřeli tři příslušníci gestapa, jeden partyzán a hostinský Isidor Mokrosz. K tomu došlo o dva dny dříve v jeho „dolní“ hospodě v Životicích.

Dodnes se o události mluví jako o pozapomenuté tragédii, kterou zastírá řada otazníků. Jejich zodpovězení komplikovaly ideologické výklady, národnostní spory a snaha zjednodušit situaci na příběh dobra a zla.

V posledních letech ale historici díky novým poznatkům mohou popsat okolnosti slezského nacistického běsnění do větší hloubky. Část z nich například otevřeně mluví o tom, že by se mezi civilní oběti tragédie měl započítat i další životický občan - zmíněný hostinský Isidor Mokrosz, kterého dodnes někteří lidé označují jako kolaboranta.

Tuto myšlenku prosazuje i profesor Michal Stehlík, který působí v Ústavu českých dějin Univerzity Karlovy, zabývá se zkoumáním totalitních režimů a moderuje popularizační podcast Přepište dějiny. V rozhovoru pro Okraj své stanovisko zdůvodňuje a přibližuje složitost a význam životické tragédie.

Černobílý mýtus minulosti

V souvislosti s životickou tragédií se mluví o třiceti šesti obětech. V reportáži v pořadu Reportéři ČT z roku 2022 jste ale zmiňoval, že by se mělo mluvit o třiceti sedmi obětech. Proč je příběh hostinského Isidora Mokrosze pro ucelené pochopení tragédie důležitý?

Na osudu Isidora Mokrosze se ukazuje nejednoznačnost celého případu, který měl pochopitelně vždy nějaký ideologický nátěr. V jisté černobílé logice to dává smysl. Zlí jsou Němci. A hodní? Češi, Poláci? Najednou vzniká zmatek. 

Třicet šest popravených způsobem, jako na východní frontě v běloruských vesnicích (nacisté při okupaci Běloruska vyvraždili a vypálili stovky tamních obcí pod záminkou boje proti partyzánům, pozn. red.), to u nás nemá obdoby. Nejsem sám, kdo mluví o Isidoru Mokroszovi jako o sedmatřicátém popraveném. On sice přichází o život při útoku partyzánů ve svém hostinci, tedy rukou Zemské armády (největší polská odbojová ozbrojená organizace za 2. světové války, pozn. red.), ve skutečnosti je ale obětí celé situace, nejde o aktivního hráče na straně Němců. To překryla až poválečná ideologie ve smyslu, že hostil gestapáky, tak je na špatné straně války a byl v uvozovkách oběť partyzánského útoku. Isidor Mokrosz je ale první oběť, která odstartovala to, co následovalo. 

Navíc, Isidor Mokrosz má silnou pro českou stopu a střetává se tam jeho určitá „nečernobílost“ a národnostní otázka. Pražský nebo český pohled na historii pracuje s jinou národnostní logikou, než region v česko-polsko-německém potýkání.

Jak je těžké změnit příběh člověka, o kterém se v podstatě až do roku 2022 tvrdí, že byl kolaborant?

Je to reálné, ale je to opravdu těžké po tak dlouhém čase. I když máme spoustu relevantních informací, zpřesnění či nových zjištění, lidská paměť je automatická a metaforicky řečeno je ta brázda hluboká. Vy najednou vyoráte jinou, mělkou, a řeknete, že to bylo jinak. Paměť a s ní spojený mýtus se ale bude pořád vracet.

My dějiny potřebujeme jako pohádku, černobílý příběh. Jenže vy do toho pak vnesete informaci, že to byl chlap, který ubytovával ředitele české školy a pořádal v hostinci školní besídky, ale zároveň tam hostil gestapáky a ještě se přihlásil k volkslistě, takže je vlastně Němec. Jakmile začnete takový příběh rozvíjet reálně, ztratí se pohádka a jednoduchost. Celé to nesmírně zkomplikujete. A ve společnosti podle mě obecně chybí ochota tato nová fakta přijmout. Ne kvůli lenosti, ale protože bolí přijmout dějiny jako rozporuplné a tu pohádku, která se tak dlouho předávala, jako nefunkční. 

Navíc, jak říkáte, mluví se o tom teprve třetím rokem. Životická tragédie měla v regionu ideologický nános a pro veřejnost ve zbytku republiky jakoby vůbec neexistovala.

Jak zmíněný mýtus a národnostní spory ovlivnily to, jak se o události mluvilo či spíš nemluvilo?

Stala se z toho lokální připomínka. V Životicích vznikl památník, ale zůstalo to na regionální rovině, protože abyste do toho mohl sahat na národní úrovni, potřebujete hodně jednoduchý příběh. Potřebujete Lidice. Ty jsou jednoznačné. Dobří, špatní, mrtví, Češi, Němci a ještě je to hrozná tragédie. Lidice lze takto ve společnosti definovat.

Kdybyste ale do veřejného prostoru a do učebnic po roce 1948 dal Životice, musíte řešit, jak mluvit o partyzánech, když to nebyli sovětší partyzáni, jak mluvit o Polácích, kteří se přihlásili k Němcům, protože byli v Říši. A vůbec, chceme mluvit o tom, že část z nich byla v Říši, a že je to mnohem složitější? A když řeknete, že Isidorovi Mokroszovi napsali na hospodu, že je zavšivena českými pepíky, dáte tím akorát najevo, že polsko-československé socialistické národy jsou proti sobě.

Tento příběh má spoustu vlastností, pro které nemohl mít celorepublikový potenciál, protože je v něm i spousta negativ pro komunistický režim. Museli by otevřít něco, co sami přepsali a udělali z toho jednoduchou věc: tady jsou gestapáci, tady mrtví. 

Dvojznačné „slezské Lidice“

Vy jste teď použil srovnání s Lidicemi. Není to něco, co nutným způsobem ponižuje životickou tragédii?

To je právě ten problém. Jsme v situaci, kdy nemáme mnoho podobných příkladů, takže je všechny vzájemně srovnáváme a dáváme vedle sebe. Když to rozšířím, bavíme se o Lidicích, Ležácích, tady o Životicích, tam o Ploštině či Javoříčku. Dopátráme se třeba do deseti míst. Ale když začnete počítat mrtvé a míru tragédie, ty události nelze dát na váhy.

Podívejme se do Běloruska nebo na Ukrajinu, tam jsou tisíce téměř podobných Životic a Lidic a stala se z toho obecná paměť té tragédie. My to máme jako něco výjimečného a začínáme to porovnávat mezi sebou, přestože se to nedá. Je to pořád spíše o mýtu než o historické realitě.

To nemění nic na tom, že životická tragédie způsobila nějaká traumata, vzpomínky, které se v místních rodinách šíří dodnes. Takže jistá důležitost to nějakým způsobem připomenout a udělat z toho jedinečnou událost, asi je. Přesto se pravidelně v souvislosti s Životicemi mluví jako o „slezských Lidicích“. Je na místě používat takovou mediální zkratku?

Je na médiích vyhodnotit to v logice mediálního světa. Slezské Lidice se používají, protože to něco řekne i lidem mimo váš region. Zpozorníte a uvědomíte si, že to znáte. Jedete na paměť dějepisu na úrovni deváté třídy. Musíte používat něco, co lidé znají, aby si uvědomili onu závažnost. Kdybyste řekl jen Životice jako Životice, tak si řeknou, o čem to mluvíte. Bude to pro ně jen nějaká regionální událost za války. Slezskými Lidicemi tam dostáváte jisté emotivní zabarvení, díky kterému se u veřejnosti rozsvítí kontrolka, že to bylo něco podobného.

Sám bych ale byl opatrný, protože jde pochopitelně o emoční manipulaci, která shazuje tu událost. Dělá z ní „jen“ něco jako Lidice. Většinou jde ale o úplně něco jiného. 

Varování před nacionalistickým běsněním

Jak narovnat tento příběh v regionu, kde přetrvávají zmíněné národnostní spory? 

Bolestivě. Máme přes dvě stě dílů podcastu Přepište dějiny, často na velmi citlivá témata. Když jsme zpracovali Životice, bavili jsme se s Karin Lednickou a celou událost rozebírali. Poprvé nám začaly chodit zprávy z Polska, že se pleteme a haníme Zemskou armádu. Polské dějiny mají rády jistou míru zjednodušení, heroičnosti a patetičnosti, která z Životic dělá velmi citlivou záležitost.

Já si spíš říkám, že příklady historických událostí moc nepomohou aktuálním konfliktům a vztahům. Musíme být féroví a popisovat realitu, ale nemyslím si, že když si teď vyčistíme stůl a řekneme, že Životice byly podle nás jinak, tak aktualitě pomůžeme. Bude pořád bolestivá a je vidět, že každá strana si z té historické události vezme své. Udělají si z ní instrument, klacek.

My budeme kriticky říkat, že u mladých partyzánů hraje větší roli testosteron než rozvaha, oni je budou brát za hrdiny, kteří bojují proti nacistům. My budeme říkat, že každý partyzán bude rekvírovat (krást v období nouze, především za války, pozn. red.), včetně u civilního obyvatelstva. Pro ně půjde o nutnost přežití. Mluvíme přitom jen o jednom momentu v souvislosti s takzvaným partyzánským hnutím.

Pro nás může být rozporuplné, že trpí i civilní obyvatelstvo, zatímco pro polskou stranu může jít o heroismus, a trpění obyvatel budou brát jako nutnost boje proti zlu. Rázem máte na jeden okamžik úplně rozdílnou paletu pohledů. A Životice mají podobných momentů několik. Emoce budou vždy hrát větší roli než racionalita a vy si z toho budete brát, co zrovna potřebujete.

Jak je důležitá životická tragédie pro aktuální kontext, kdy kousek od nás probíhá válka na Ukrajině?

Každá paměť se aktualizuje a aby historická událost sehrála roli v nové situaci, musí být na něco vztáhnutá nebo jí musí být přidělena určitá mise.

Když jste zmínil Ukrajinu a chcete najít záležitost, která je uvnitř podstaty Životic, napadají mě dvě věci, o kterých se můžeme bavit. První je nebezpečí nacionalismu. Můžeme si vytáhnout tezi, že Životice jsou tragickým příkladem, co je na konci nacionálního šílení, nehledě na to, jestli je české, polské nebo německé. Vytahovat na popravu lidi, kteří nemají volkslistu, takže jsou příslušníci jiného národa, je klíč, který vede až k smrti. Byť se při vraždění staly i přešlapy nebo účelové přešlapy a nacisté popravili i lidi s volkslistou. (Nacisté rozhodli, že při odvetné akci popraví pouze lidi bez volkslisty, kteří žili v Životicích. Nejspíše z osobní msty či v důsledku chyby byl zavražděn také jeden Polák s volkslistou a obyvatelé Dolního Těrlicka, Horní Suché, Dolní Suché a Bludovic, pozn. red.)

Události ve Slezsku jsou perfektní historická ukázka, jak se pracuje s obyvatelstvem, které rozdělíte do různých kategorií. Lepší A, lepší B, lepší AB. To je nesmírně nebezpečné. Životice jsou koncentrovaný příklad, kam může vést nacionální běsnění.

A ten druhý odkaz?

Druhý moment, který je možná o něco složitější, ale také souvisí s Ukrajinou, je fenomén hranice, který do dneška ovlivňuje česko-polské vztahy. Kdo kam patří, kdo je kde doma. My Češi máme jinou historickou paměť a hranice je pro nás v podstatě stálá věc od dob Přemyslovců. Máme hory a ty docela dobře ohraničují náš kotlík, viditelný až z vesmíru. Polsko, ale ani Ukrajina, nic takového nemá. Je jiné, než bylo před druhou světovou válkou. Akorát do našeho vnímání odvěkých hranic českých zemí trochu nesedí právě Těšínsko. Opět nám komplikuje příběh. Fenomén hranic je v tomto regionu velmi složitý a z českého pohledu i proto nehraje v podstatě žádnou roli. To jsou dvě věci, které bych si ze Životic vzal: národ a hranice.

Cesta ke zničení pamětního místa

Ředitelství silnic a dálnic plánuje přes území Životic, včetně míst s celkem 12 pomníky obětí, postavit rychlostní cestu I/11. Umíte si představit, že by přes Lidice měla vést taková silnice?

Neumím. Respektive, dovedu si představit, co by se zvedlo za šílenství na národní a vlastně i mezinárodní úrovni, kde Lidice také zarezonovaly. To je mimochodem  důležité v příběhu Lidic - ony rezonují částečně proto, že v roce 1942 se ještě nevědělo, co se děje na východě.

Lidice byly výjimka, že Němci vraždí civilní obyvatelstvo, a proto měly ohromný dosah. Tehdy ještě nebyly viditelné koncentrační tábory ani vypálené vesnice v Bělorusku. Výjimečnost Lidic byla způsobena i tím, že se o nich svět dozvěděl „příliš brzy“ a teď mají svá pamětní místa od Jižní Ameriky po Velkou Británii a jsou vnímány jako velký symbol. Představa, že lidickým růžovým sadem proženete silnici, je nemožná. Nenaplánuje to žádný politik a kdyby to někdo udělal, všichni by se toho chytli. 

U Životic to je jinak, protože to právě nejsou Lidice. To srovnání tedy kulhá i v síle paměti. Lidice ji mají silnou, Životice ne. 

Jak by tak radikální přetvoření místa paměti, jako je vybudování rychlostní silnice, ohrozilo zachování odkazu události a památky obětí?

V podstatě se ztratí. Zbyde historická vrstva, která má svůj příběh, ale není výjimečná. Respektive se k ní nebudeme vztahovat. Když to místo přetavíte komunikací, tak bude navždy pryč.

Můžeme se podívat na příklad Ploštiny (zaniklá osada v dnešním Zlínském kraji, kterou 1. dubna 1945 vypálili nacisté a zmasakrovali její obyvatele za podporu partyzánů, pozn. red.), která se na konci komunismu ošklivě významově posouvala. Byl tam sice památník a odehrávaly se tam tryzny, ale součástí byla téměř zábavní pouť. Stalo se z toho místo, kde lidé kupovali nedostatkové zboží u stánků a když bylo výročí vraždění, jelo se na Ploštinu nakoupit.

Dnes je tam skvělý nový památník, kde může žít místo paměti, můžeme se k němu vztahovat a má určitou míru autenticity. Zároveň získala Ploština i nějakou aktualizační misi, podobně zobecňující, jakou mohou mít Životice. Když ale místem paměti prožente rychlostní silnici, tohle zmizí. Stane se z toho vrstva, kterou může otevřít třeba archeolog a řekne si: „Tak to byly Životice za války, no, a jedeme dál.“

Rozhovor editovala Simona Janíková.