Bez segregace klesá kriminalita a roste důvěra v demokracii, říká analytik vzdělávání v regionech
Rozdíly ve vzdělávání mezi českými kraji jsou tématem desítky let. Proč se však mohou výsledky škol, které jsou si blízko, ale mají jiného zřizovatele, tak výrazně lišit? Ptali jsme se Jana Zemana z PAQ Research, organizace, která se dlouhodobě věnuje vlivu socioekonomických faktorů na vzdělávání.
„Má velký vliv na děti a jejich rodiny, protože souvisí se stresem a nejistotou. A má významně větší dopad na výsledky ve škole,“ říká datový analytik Jan Zeman z výzkumné agentury PAQ Research. Řeč je o takzvané destabilizující chudobě, která ve velké míře zasahuje i Moravskoslezský kraj. Projevuje se exekucemi, bytovou nouzí rodin a životem v sociálně vyloučeném prostředí.
„Sloučením těchto tří ukazatelů jsme získali hodnoty míry chudoby napříč republikou,“ popisuje výzkumník, který se podílel na analýze pro všech 206 obcí s rozšířenou působností. Silnou destabilizující chudobou trpí také Bruntálsko, Osoblažsko a Odersko - místa, která navštívila redakce Okraj.cz v rámci projektu Putování po mikroregionech.
„Na základě výsledků se pak ptáme dál: Jaký úspěch ve vzdělávání by děti měly mít vzhledem ke svým podmínkám?“ dodává Zeman, který problematiku destabilizující chudoby v kontextu našeho kraje více rozvádí v rozhovoru.
Uvnitř periferie
Seriál, který jsme nazvali jako putování po mikroregionech, představuje oblasti Moravskoslezského kraje označované za vnitřní periferie. Charakterizuje je nejen kumulace sociálních znevýhodnění, ale také strukturální a demografické změny, které ztěžují jejich rozvoj. Studie ukazují, že tyto oblasti často trpí dlouhodobým úbytkem obyvatelstva, což dále zhoršuje služby a infrastrukturu, ať už jde o dostupnost škol a zdravotní péče, či pokrytí veřejnou dopravou. Vnitřní periferie bývají spojeny s nižší ekonomickou diverzifikací. To znamená, že jsou závislé na několika málo odvětvích, která jsou často zranitelná vůči vnějším ekonomickým vlivům. Tento problém ještě umocňují takzvané „pasti chudoby“, kdy nedostatek pracovních příležitostí, slabá infrastruktura a omezený přístup ke kvalitnímu vzdělání vedou k prohlubování ekonomické zátěže. Právě na tyto regiony je podle odborníků potřeba se zaměřovat v rámci rozvojové a sociální politiky.
Ne tak špatné Moravskoslezsko
Platí, že chudý region znamená pro děti horší výsledky?
Rozhodně ne. Podle našich výsledků to závisí hodně na tom, jak se konkrétní obec společně se školou stará o ekonomicky znevýhodněné rodiny a děti, ale také o běžné děti. Záleží na tom, jestli jim dokážou zvýšit úroveň vzdělání v porovnání s jejich rodiči. Kvalita bydlení se také ukazuje jako významný faktor – lepší podmínky doma vedou ke zlepšení výsledků ve škole.
Jak si stojí Moravskoslezský kraj, co se týče výsledků vzdělávání, oproti zbytku republiky?
Školy v kraji nejsou špatně hodnocené. Naopak máme příklady dobré praxe. Třeba v Hlučíně funguje síť ředitelů, kteří se pravidelně scházejí a řeší spolu, jak to posouvat dál, sdílejí zkušenosti v práci s učiteli a tak dále. Je to práce navíc, která je ale vidět.
Ve svém výzkumu pracujete s pojmem destabilizující chudoba. Co to je?
Destabilizující chudoba kombinuje bytovou nouzi, míru exekucí a podíl vyloučených lokalit v regionu. Pomáhá nám odhadnout, jak chudoba ovlivňuje vzdělávání. Neříkáme, že chudý region automaticky znamená špatné výsledky, ale porovnáváme, zda školní výsledky odpovídají míře chudoby.
Například v oblastech jako Děčín nebo Rumburk vidíme, že vyšší míra chudoby odpovídá nižším výsledkům ve vzdělávání. Na druhou stranu některé regiony, jako například Krnov, dosahují lepších výsledků, než bychom podle výsledků destabilizující chudoby očekávali. Je to díky aktivnímu přístupu škol a obcí. A pak je zde například Vítkov, kde je to přesně opačně, a řešíme, proč jsou přes vysokou míru chudoby výsledky žáků ještě horší, než by měly být.
Výsledky vzdělávání v kraji
PAQ Research uvádí, že v Odrách nedokončí základní školu okolo pěti procent dětí, tedy zhruba osm žáků. Srovnatelné lokality jsou přitom pod čtyřmi procenty, a podle propočtů by za dobře nastavených podmínek mohl poměr těchto dětí klesnout těsně pod dvě a půl procenta. Oproti tomu v sousedním Vítkově nedokončí povinnou docházku třináct procent žáků. „Ve Vítkově řešíme, proč jsou přes vysokou chudobu výsledky vzdělávání ještě horší, než by měly být,“ říká Zeman. Dodává, že například v Bruntále, který je na tom z hlediska destabilizující chudoby podobně jako Vítkov, školu nedokončí asi jen sedm procent dětí.
Podle výzkumníka se nejedná o nic výjimečného. Školy, které sídlí vedle sebe, se často liší. Rozdíly dělá právě spolupráce odboru sociálně-právní ochrany dětí s jednotlivými školami, ale také zajištění školního psychologa, poradny nebo asistenta pedagoga.
Bruntál jako příklad dobré praxe
Často se mluví o rozdílech ve vzdělávání mezi kraji. Vy se zaměřujete na větší detail – na obce s rozšířenou působností. Liší se nějak školy, které jsou vedle sebe, ale provozuje je jiná obec?
Ano, určitě. Sledovat ty rozdíly je zajímavé, třeba na odkladech školní docházky. Odklady jsou různé právě napříč těmi obcemi. V případě Jeseníku je to třicet tři procent žáků, kteří v roce 2023 dostali odklad. To je třetina žáků. V nedalekém Rýmařově je to „jen“ osmnáct procent žáků, skoro o polovinu méně.
Je nepravděpodobné, že by v jednom místě byl dvojnásobek zpomalených nebo nepřipravených dětí. Často se zjišťuje, že je to kvůli nedostatku logopedů a vysokým nárokům školy, aby děti uměly dobře mluvit.
Co se týká dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, tak to se velmi liší napříč krajem. Ve Vítkově je takových žáků dvacet tři procent, v Šumperku osmnáct procent. Tento rozdíl může znamenat, že podíl dětí se speciálními potřebami je v regionech podobný, ale někde s diagnostickými nástroji pracují lépe.
Další problém, kde jsou rozdíly v rámci kraje nejvíc vidět, je nedokončení povinné školní docházky. Ve Vítkově loni základní školu nedokončilo třináct procent žáků. V Bruntále je to polovina, a to Bruntál i Vítkov vykazují podobnou míru destabilizující chudoby.
Přišli jste na to, co v Bruntále dělají jinak?
Bruntál docela zvyšuje svou úroveň mateřskými školami, ale také se jim povedlo sehnat pár psychologů či speciálních pedagogů. Díky tomu dosahují v nedokončení základní školní docházky podobných čísel jako běžná území v České republice.
Školky jsou důležité, protože tam znevýhodněné děti získají potřebné návyky, aby potom byly pro školu lépe připravené, neměly zbytečné odklady a podobně. A pomáhá to i matkám. Když jim řeknou, že ve školce není místo a mají zůstat další rok s malým dítětem doma, matky nemají možnost být rychle ekonomicky aktivní.
Data sbíráte a zkoumáte už několik let. Jaké trendy v nich vidíte?
Když se podíváme na časovou řadu nějakého území, kde čísla neúspěšnosti klesají, dostáváme od obcí stále stejné odpovědi. Soustředí se na to, aby si školní a sociální odbor více rozuměly a předávaly informace, aby zaplatili pedagogické pracovníky, jako jsou sociální pedagogové a psychologové. Aktivně se řeší zvýšené absence žáků na případových konferencích a pořádají se sezení ve škole se sociálními službami. Tento komplexní přístup nám popisují všude, kde sledujeme zlepšování výsledků žáků – ať už je to Bílina, Kadaň, Litvínov nebo Bruntál.
Inkluzí proti kriminalitě
Když se řeší české školství, často slýcháme o segregaci romských žáků a jejich systémovém zařazování do speciálních škol. Jak velký je to problém?
Jde o velký problém, a to i co se týče Moravskoslezského kraje. V Ostravě a Bruntále se vytvořily školy, které jsou v oblastech s vyšší chudobou a horším bydlením. A sem se logicky stáhli ekonomicky znevýhodnění obyvatelé. Je to špatně, protože se tím snižují šance probořit jakýsi skleněný strop (skleněný strop je metafora pro neviditelné bariéry, které brání určitým skupinám lidí, například ženám nebo menšinám, v postupu na vyšší pozice v kariéře, i když mají potřebné schopnosti a kvalifikaci – pozn. red.).
Takové prostředí u žáků nezvyšuje aspirace a pro učitele není atraktivní tam učit. Přitom je mnohem jednodušší rozprostřít žáky mezi více škol, kde se podaří zajistit nějaké asistenty nebo speciální pedagogy. Samozřejmě nejde jen o to, že bychom chtěli pomáhat znevýhodněným. Výsledky studií ukazují, že inkluzivní přístup nebrzdí ostatní žáky a jejich výsledky neklesají. V ničem to tedy neškodí. Naopak děti přijdou do styku s dětmi z jiných prostředí a mohou spolužákovi nějakou látku vysvětlit, čímž si zlepšují přehled a třídí vědomosti.
Jak to ovlivňuje budoucnost dětí?
Z největších studií vyplývá, že pak klesá kriminalita a je vyšší zaměstnanost. Důležitý aspekt je také jistá víra v systém. Jakmile žáci nemají pocit, že s nimi někdo zametl a zařadil je například do pro ně nevhodné školy, mají i větší důvěru v demokracii a v dospělosti nemají tendenci volit extremistické strany, které jim slibují hory doly.
Úplně hvězdným příkladem toho, jak se dá škola, kam chodí výhradně romské děti, rozdělit, je Krnov. Ten před dvanácti lety rozdělil školní obvody, aby se děti ze znevýhodněného prostředí rozprostřely. Najednou tam došlo k výraznému pozvednutí úrovně dětí, které jsou vystavovány jinému prostředí.
Ředitel základní školy v Odrách říkal, že jako jeden z problémů vidí to, že se snaží vytvořit dobré zázemí na základní škole, ale ti žáci většinou na střední školu neodcházejí. U romských žáků je to prý tím, že postrádají své souputníky a kamarády. Kam mizí žáci mezi základní a střední školou?
V Kadani fungoval v rámci jednoho projektu nízkoprahový klub, kde měli žáci možnost nejen navštívit školy a podívat se, jak to vypadá, když kluci pracují na strojích nebo dívky trénují jako kadeřnice, ale také se pro ně vytvořilo podpůrné prostředí. Mohli s pracovníky trávit víkendy a utvářet si představu o své budoucnosti i fungování světa. Možná nebudou mít kolem sebe známé vrstevníky, ale přesto to má smysl. Ukázalo se, že taková podpora je důležitá i na střední škole, kde je třeba zajistit, aby žáci ve škole zůstali. Ředitel základní školy může vytvořit úžasné prostředí u sebe, ale žáci potom zmizí a někdo se musí postarat, aby pokračovali a zůstali na střední škole.
Může to být role sociálních služeb nebo dalších pracovníků na středních školách. Častým problémem je ale vzdálenost škol – když v okolí není vhodný obor, například odloučené pracoviště učiliště, musí žáci dojíždět daleko. To je pro mnohé finančně i organizačně náročné.
Ohrožené malotřídky
Ministerstvo školství v září předložilo návrh, že je potřeba sloučit malé školy s velkými. Je roztříštěnost škol takový problém?
Malé školy mnohdy nemají dostatek kvalifikovaných učitelů ani technických prostředků. Z naší analýzy vyplývá, že žáci z menších škol nemají lepší výsledky než žáci z velkých škol. I když by se mohlo zdát, že menší počet dětí ve třídě umožní individuální přístup, realita je taková, že i v těchto školách propadá stejně žáků jako ve velkých školách. V Česku je malých škol hodně – méně než 50 žáků má čtvrtina českých škol. Jedna třetina škol je malotřídních. Nejvíce jich je v okrajových částech, jako jsou Krnov, Bruntál a Jeseník; tam je to polovina ze všech školských zařízení.
Takové školy mohou mít problém s financováním; hůř si našetří peníze, ať už se bavíme o tělocvičně, opravách nebo IT pomůckách. Čím méně žáků škola má, tím méně peněz dostává.
Další zásadní problém, který slýchám, je situace s nekvalifikovanou výukou. Ředitelé malých škol si stěžují na nedostatek učitelů, což je stresuje zejména v případech, kdy někdo onemocní. Pokud onemocní učitel na malé škole, musí jeho hodiny často převzít sám ředitel, což mu bere čas na další povinnosti, nebo se zoufale hledá náhrada, často někdo úplně cizí, což vytváří velké potíže.
Některé malotřídky se také jistým způsobem uzavírají do sebe. Když se na větší škole sejde dvacet učitelů a tři z nich učí matematiku, mohou si mezi sebou snadno vyměňovat zkušenosti. Malé školy ale v řadě případů fungují jako osamocené ostrovy. Pokud se chce učitel podívat, jak to dělají jinde, je to časově náročné.
Máme nějaký příklad slučování škol bez zásahu ministerstva školství?
Napadá mě obec Železné, kde neměli peníze na mateřskou školu, tak se domluvilo více okolních obcí dohromady a postavili mateřinku. Každá z obcí si tam kupuje místa pro své děti. Tím se to krásně řeší a pro všechny je to dostupné. Mateřskou školu jim nikdo nevezme.
Dalším příkladem je Základní a mateřská škola v Údolí Desné. Tam vznikla takzvaná svazková škola – více malých škol se v roce 2008 spojilo do jedné větší. Má jedno vedení, ale stále si zachovala některé budovy původních obecních škol. Děti rozváží školní autobusy, třeba do společné velké tělocvičny. Jednotlivé provozovny si mohou sdílet nejen prostory, ale i učitele. To je výhodné pro všechny.
Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
Editoval Jan Žabka
